Zjistili jsme místo, kde nyní bydlí Richard Genzer. Luxusní domov vyměnil za obyčejný hausbót na řece
Někteří lidé si odpočinek spojují s chalupou, jiní s apartmánem u moře. Richard Genzer si ale vybral úplně jiný způsob života. Známý herec a bavič tráví velkou část času na hausbótu, který pro něj není jen letní adresou, ale především prostorem, kde zpomalí, vypne a znovu nabere sílu. V jeho případě přitom nejde o žádnou módní pózu. Za rozhodnutím žít co nejblíž vodě stojí silný osobní zážitek i postupně vybudovaný vztah k místu, které mu dnes dává něco, co ve městě hledá jen těžko: klid.
Na první pohled může působit překvapivě, že si člověk zvyklý na ruch, natáčení a veřejný život vybere jako druhý domov právě plovoucí bydlení. Jenže právě v tom je možná celé kouzlo. Zatímco běžný byt je často jen další zastávkou mezi prací a povinnostmi, hausbót vytváří úplně jiný rytmus dne. Voda člověka zpomalí, donutí ho vnímat okolí jinak a připomene mu, že komfort nemusí být jen o adrese nebo velikosti nemovitosti. U Richarda Genzera navíc nejde o náhodu ani rozmar, ale o cestu, která začala ve chvíli, kdy si prošel velmi nepříjemnou zkušeností spojenou právě s mořem.
Před lety se během pobytu na Kapverdách dostal do situace, na kterou se nezapomíná. Strhla ho vlna a on se podle dostupných informací ocitl v reálném nebezpečí, že se utopí. Takový moment v člověku zůstane dlouho a málokdo by se divil, kdyby si po něm od vody držel odstup. U něj to ale dopadlo jinak. Místo strachu přišlo zvláštní smíření a postupně i potřeba vytvořit si k vodě nový vztah. Ne jako k nepříteli, ale jako k živlu, který mu něco vzal a zároveň mu něco důležitého ukázal. Právě z toho pak vyrostlo rozhodnutí pořídit si nejdřív loď a později i hausbót, který se stal jeho druhým domovem.
Dnes už nejde o provizorium ani o romantickou představu víkendového úniku. Jeho zázemí na vodě nabízí všechno, co je pro pohodlný pobyt potřeba. Uvnitř se nacházejí dvě ložnice, koupelna se sprchou a toaletou a také velkorysá terasa o rozloze 60 metrů čtverečních. Právě ta dává celému místu zvláštní charakter. Není to jen doplněk k interiéru, ale skutečný obytný prostor, který proměňuje pobyt na hladině v něco mnohem intenzivnějšího než obyčejné přespání mimo domov. Není těžké pochopit, proč o ní mluví s nadsázkou jako o tanečním parketu. U takového prostoru se člověk totiž necítí stísněně, ale naopak svobodně.
Oldřich Kaiser uzavírá významné období. Česká kultura se těžko smiřuje se ztrátou mimořádného herce
Zpráva o tom, že Oldřich Kaiser považuje svou hereckou dráhu za uzavřenou, nevyznívá jako obyčejné oznámení o konci práce. Dotýká se více než jedné kariéry. Uzavírá se s ní i mimořádná kapitola českého herectví, kterou po desetiletí formoval umělec schopný stejné jistoty v komedii, dramatu i na divadelním jevišti, bez potřeby okázalosti a laciného efektu. Proto taková zpráva působí tak silně dnes.
Na podobném bydlení je přitažlivé i to, že spojuje komfort s jednoduchostí. Hausbót není popisován jako nějaká spartánská skrýš pro dobrodruhy, ale ani jako okázalý luxus bez duše. Funguje jako soběstačné zázemí, kterému nechybí ani vlastní čistička odpadních vod. Zároveň je ale zřejmé, že život na hladině člověka rychle odnaučí některým samozřejmostem běžného bytu. Všechno má svá pravidla, svůj režim a také své drobné zádrhele. A právě v tom působí celý příběh sympaticky civilně. Nejde o lesklou pohlednici, ale o reálné bydlení, které má vedle krásných momentů i obyčejné praktické starosti.
Dobře to ukazují i jeho vzpomínky na začátky. Jedna z nich je skoro až filmově komická. Když si chtěl uvařit guláš, nedařilo se mu rozchodit sporák. Až po několika telefonátech vyšlo najevo, že chyba nebyla v zařízení, ale v tom, že na indukci nefunguje obyčejný hrnec. Tahle drobnost říká o životě na hausbótu možná víc než dlouhé popisy. Člověk si sice pořídí netradiční a příjemné místo, ale zároveň se musí naučit, že i běžné úkony se tam dělají trochu jinak. Někdo by v tom viděl komplikaci, jiný právě onu změnu, kvůli které má celé bydlení úplně jinou atmosféru než klasický byt.
Podobně zvláštní je i každodenní rytmus, který s pobytem na vodě přichází. Ráno nezačíná hlukem z ulice ani běžným shonem, ale třeba tím, že je potřeba odehnat kachny, které po sobě nechaly nepořádek. Až potom přijde na řadu káva a pohled na hladinu. Přesně v takových detailech se ukazuje, proč může být život na vodě pro někoho tak návykový. Nejde jen o hezký výhled, ale o pocit, že den začíná trochu jinak než všude jinde. Že člověk není sevřený zdmi, ale otevřeným prostorem, pohybem vody a zvláštní lehkostí, která k takovému místu patří.
Samozřejmě to není bydlení pro někoho, kdo potřebuje kolem sebe hromady věcí. Prostor je omezený a člověk si rychle uvědomí, že většina toho, co doma běžně skladuje, vlastně není nutná. Pro letní pobyt podle všeho stačí jen to nejnutnější. Plavky, tričko, žabky a opalovací krém. I to je součást onoho zvláštního půvabu. Zjednodušení, které by ve městě mohlo působit jako omezení, se na hausbótu mění v úlevu. Najednou není důležité, kolik věcí člověk má, ale jak se cítí v prostoru, který mu dává pocit volnosti.
Výraznou součástí tohoto světa je také rybaření, které k jeho pobytu na vodě přirozeně patří. Rybářské pruty tu mají své pevné místo a v létě se podle popisu okolím nese i typická vůně krmení na ryby. Někdo by nad tím ohrnul nos, ale právě takové detaily dokazují, že nejde o sterilně zařízenou kulisu pro fotografie, nýbrž o skutečně používaný prostor, který má svou atmosféru, své návyky i své drobné nedokonalosti. V tom je celý příběh vlastně mnohem zajímavější než přehnaně uhlazené obrazy dokonalého bydlení, které často působí krásně, ale nežitě.
Ani tady ovšem není všechno bez jediné komplikace. Jako slabší místo se ukazuje samotný přístup ke kotvišti, který není úplně pohodlný. Právě proto se objevuje úvaha o možném přesunutí na jiné místo. Ani to ale nic nemění na tom, že hausbót zůstává pro Richarda Genzera prostorem, na který nedá dopustit. A možná právě v tom je největší síla takového bydlení. Není dokonalé, ale je osobní. Nenabízí univerzální luxus pro každého, ale přesně ten typ zázemí, který konkrétnímu člověku dává smysl.
Víme, kdo je přítelem Ester Ledecké. Ačkoliv si své soukromí chrání, pár tvoří s fešným sportovcem
Ester Ledecká patří k nejvýraznějším českým sportovním osobnostem posledních let. Veřejnost ji zná jako mimořádně odolnou závodnici, která dokázala uspět na snowboardu i na lyžích, jenže právě v osobním životě si dlouhodobě drží pevné hranice. Přesto je zřejmé, že vedle ní stojí partner, který dobře rozumí tempu vrcholového sportu, neustálému cestování i tlaku, který s sebou přináší život pod drobnohledem. Tím mužem je tenista Robin Staněk
Milostné kapitoly s Patrasovou i Vondráčkovou ho poznamenaly. Luděk Sobota si prošel bolestivým obdobím
Na první pohled působí jako muž, který bavil národ úplně bez námahy. Jenže jeho soukromí mělo k lehkosti daleko. Za známou tváří komika se roky schovával člověk, který si vlastní jistotu budoval pomalu a často dost bolestivě. Možná právě proto jeho humor nikdy nepůsobil lacině. Byl v něm kus nejistoty, trapnosti i přesného pozorování lidských slabostí.
V době, kdy se o bydlení často mluví hlavně v číslech, metrech čtverečních a cenách, působí tenhle příběh jako připomínka, že domov nemusí být jen nemovitost. Může to být i místo, kde člověk konečně přestane spěchat. Kde se naučí odpočívat, víc vnímat obyčejné chvíle a nebrat klid jako něco, co přijde samo od sebe. Richard Genzer podle dostupných informací s věkem dospěl právě k tomu, že odpočinek není slabost, ale nutnost. A jestli mu k tomu pomáhá terasa nad vodou, ranní káva s výhledem na hladinu a ticho, které ve městě nenajde, pak se vlastně není čemu divit. Pro někoho může být vysněným domovem vila za městem. Pro jiného hausbót, kde je slyšet voda a kde se dá zase normálně nadechnout.