Zjistili jsme, jak bydlí Osmany Laffita. Jeho honosné sídlo se v Česku jen tak nevidí, obdivují ho i světoví architekti
Některé domy působí útulně, jiné reprezentativně. Pak jsou ale i takové, které vyprávějí příběh svého majitele na první pohled. Právě takové je bydlení Osmanyho Laffity a jeho manžela Guye Pascala Gheysense v Nižboru. Ze staré secesní hvězdárny z roku 1908 vznikl výrazný, osobitý a do posledního detailu promyšlený domov, kde se mísí historie budovy, láska ke kráse, sběratelská vášeň i silná potřeba žít po svém.
Na české poměry jde o bydlení, které se běžným měřítkům vymyká. Ne proto, že by bylo jen okázalé nebo drahé, ale hlavně proto, že má jasný rukopis. Bývalá observatoř na Berounsku nebyla při koupi ve stavu, který by lákal každého. Objekt postupně chátral, přesto v něm nový majitel viděl něco, co jiným možná unikalo. Nejen dům, ale i budoucí zázemí, které dokáže spojit soukromí, práci, vzpomínky i reprezentaci do jednoho celku. A právě to je na celé proměně nejzajímavější. Nejde o sterilní rekonstrukci, ale o prostor, který si zachoval charakter stavby a zároveň se zcela podřídil životnímu stylu lidí, kteří v něm bydlí.
Víme, kdo je přítelem Ester Ledecké. Ačkoliv si své soukromí chrání, pár tvoří s fešným sportovcem
Ester Ledecká patří k nejvýraznějším českým sportovním osobnostem posledních let. Veřejnost ji zná jako mimořádně odolnou závodnici, která dokázala uspět na snowboardu i na lyžích, jenže právě v osobním životě si dlouhodobě drží pevné hranice. Přesto je zřejmé, že vedle ní stojí partner, který dobře rozumí tempu vrcholového sportu, neustálému cestování i tlaku, který s sebou přináší život pod drobnohledem. Tím mužem je tenista Robin Staněk
Když se o tomto domě mluví jako o rezidenci, není to přehnané. Třípatrová budova dnes nepůsobí jen jako bydliště, ale také jako galerie, showroom, pracovna a místo plné osobních stop. Interiér není založený na střídmosti ani na aktuálních designových módách. Naopak. Vstupuje se do světa, kde mají hlavní slovo zlacené detaily, starožitnosti, umělecké předměty, dekorace a symboly, které pro majitele něco znamenají. V domě se objevují i dary a připomínky důležitých setkání, stejně jako náboženské motivy. Madonna se objevuje nejen uvnitř, ale i na zahradě, což souvisí s tím, že Osmany Laffita je katolík. Z dostupných popisů je zřejmé, že tady nejde o nahodilé hromadění věcí, ale o vědomě budovanou atmosféru, která má být osobní a nezaměnitelná.
Právě v tom je tenhle dům možná nejsilnější. Dnes se často prosazuje představa, že dobrý interiér musí být čistý, tlumený a maximálně sjednocený. Jenže tady funguje úplně jiná logika. Každý předmět má své místo a svou roli. V centrálním obývacím prostoru je dominantní zlato, které se odráží na rámech, svícnech, lustrech, soškách i nábytku. Velkou pozornost přitahuje také klečící figurína s parohy, kterou si návrhář vytvořil sám a umístil ji vedle krbu. Ten mimochodem slouží spíš jako dekorace, protože teplo zajišťují kovová kamna ve vedlejším pokoji. Tento detail je pro celý dům příznačný. Na pohled působí teatrálně, ale při bližším pohledu se ukáže, že všechno má i svou praktickou funkci.
Zajímavé je i to, že do tohoto výrazného prostředí vstupují vedle starožitností také běžnější kusy nábytku, které by v jiném domě možná zapadly. Tady ale dostávají nový život. Některé prvky pocházejí z běžné obchodní nabídky, jen byly upravené, přečalouněné nebo doplněné tak, aby zapadly do celku. Výsledkem není luxus ve smyslu dokonalé katalogové uhlazenosti, ale promyšlený mix vysokého a obyčejného, který působí mnohem živěji. A právě to je možná důvod, proč dům navzdory své nápadnosti nepůsobí chladně. Není to výstavní kulisa. Je to místo, kde se opravdu žije.
Oldřich Kaiser uzavírá významné období. Česká kultura se těžko smiřuje se ztrátou mimořádného herce
Zpráva o tom, že Oldřich Kaiser považuje svou hereckou dráhu za uzavřenou, nevyznívá jako obyčejné oznámení o konci práce. Dotýká se více než jedné kariéry. Uzavírá se s ní i mimořádná kapitola českého herectví, kterou po desetiletí formoval umělec schopný stejné jistoty v komedii, dramatu i na divadelním jevišti, bez potřeby okázalosti a laciného efektu. Proto taková zpráva působí tak silně dnes.
Jednou z nejdůležitějších místností je kuchyně. Ta není jen technickým zázemím, ale skutečným srdcem domu. Je laděná do tmavších tónů a pozornost si bere mramorový dřez z jednoho kusu kamene, který byl dovezen z Francie. Právě kuchyň patří podle dostupných informací k nejoblíbenějším prostorům obou partnerů. Guy v ní tráví hodně času vařením, zatímco Osmany se v ní rád zdržuje, dívá se na televizi a užívá si běžné domácí chvíle. To je na celém sídle vlastně sympatické. I v domě, který budí pozornost svým vzhledem, zůstává prostor pro obyčejnost, pro každodenní rytmus a pro malé rituály, bez kterých by žádný domov nebyl úplný.
Horní patro potom ukazuje další vrstvu celého bydlení. Zatímco přízemí je výrazně dekorativní a opřené o historii, nahoře se prostor posouvá do modernější roviny. Nachází se tu pracovna s velkým stolem, malý showroom, zázemí pro klientky i prostor spojený s kosmetickou a vlasovou péčí. Dům tak není uzavřeným světem odtrženým od reality, ale zároveň i místem, kde se pracuje a vznikají nové věci. Nad pracovnou se navíc zvedá původní pozorovací kopule, do níž vedou vysouvací schody na dálkové ovládání. Pevné schodiště prý zmizelo kvůli větší vzdušnosti interiéru. A je docela příznačné, že kopule nemá sloužit k pozorování hvězd, ale jako budoucí bar. I v tom je vidět, jak důsledně si dvojice přetvořila původní funkci domu podle vlastních představ.
Spodní část domu je naopak klidnější a soukromější. Jsou tu hostinské pokoje, včetně toho, kde přespává Osmanyho maminka, a také další ložnice, která zůstává stranou veřejného pohledu. V některých místech je přiznané původní zdivo, jinde se cihla ukázala i z praktického důvodu, protože zdi měly problém s vlhkostí. Právě tady je dobře vidět, že za výsledným efektem nestojí jen dekor a stylizace, ale i dlouhá práce s technickými limity staré budovy. Romantická představa o životě v bývalé hvězdárně zní sice krásně, ale realita podobné proměny vždy znamená i řadu oprav, rozhodnutí a kompromisů. O to větší respekt si takový výsledek zaslouží.
Velkou roli v celém příběhu hraje také zahrada. Podle dostupných popisů je to právě místo, kterému se Osmany věnuje nejvíc. Na pozemku nechybí terasa s grilem, fontána, jezírko ani rozsáhlá zeleň, která dům změkčuje a dává mu další rozměr. V zadní části zůstala i prázdná klec po tygrovi, kterého pár choval čtrnáct let. Dnes už na podobný způsob soužití pohlížejí jinak a prostor zůstal jen jako tichá připomínka jedné etapy. Na zahradě býval i holubník, nyní tu podle zveřejněných informací zůstali koně a slepice. Celek tak nepůsobí jako uhlazený park, ale jako živé prostředí, do kterého se otiskly různé životní zkušenosti, radosti i změny názorů.
Toto je honosné sídlo Arnolda Schwarzeneggera: Fanoušci jsou v šoku z toho, jak drsný herec žije
Některé slavné domy jsou krásné, ale působí chladně. U Arnolda Schwarzeneggera je to jiné. Jeho bydlení je velké, soukromé a luxusní, ale zároveň v něm zůstává cosi nečekaně osobního. Právě proto nepůsobí jako katalogová vila, spíš jako svět, který přesně odpovídá člověku, jenž v něm žije.
Takto bydlí Ivan Trojan. Po rozchodu získal vilu v prestižní čtvrti, kterou obdivují i místní kolemjdoucí
O Ivanu Trojanovi se mluví hlavně jako o herci, který dokáže během pár minut proměnit každou roli v něco výjimečného. Méně nápadná je ale druhá vrstva jeho života. Ta, která se neodehrává na jevišti ani před kamerou, ale doma. Právě domov dnes v jeho příběhu působí jako místo, kde se po velké osobní změně usadil nový řád, ticho a soukromí, které si zjevně střeží víc než kdy dřív.
Na domě Osmanyho Laffity je nakonec nejpůsobivější to, že se nesnaží nikoho uklidnit ani se zalíbit všem. Někdo v něm uvidí přepych, jiný přemíru, další odvahu. A právě v tom je jeho síla. V době, kdy mnoho interiérů začíná splývat, tohle místo ukazuje, že domov může být výrazný, emotivní a naprosto nepřehlédnutelný, aniž by ztratil lidskost. Bývalá hvězdárna v Nižboru dnes není jen hezkou adresou. Je to prostor s identitou, který nese minulost staré stavby, ale zároveň velmi přesně odráží život, vkus a temperament svých majitelů. Ať už se člověku tento styl líbí víc, nebo méně, jedno se mu upřít nedá. Na takový dům se nezapomíná.