Herec Rudolf Hrušínský patřil k největším talentům své doby. Za jeho genialitu ho režim ho tvrdě potrestal
Rudolf Hrušínský patří k hercům, jejichž tvář si divák pamatuje i dlouho po titulcích. Byl Švejkem, děsivě klidným Karlem Kopfrkinglem i doktorem Skružným, který se za volantem kochal krajinou. Jeho život přitom nezačal v noblesním divadle, ale u kočovné společnosti, kde se herectví dědilo jako rodinný osud. Zanechal po sobě filmové role, které se dodnes citují, a herecký styl, který dokázal vyvolat napětí téměř bez pohybu.
Josef Kemr skrýval levobočka a střídal milenky. Přátelství s Hrušínským zničila osudová žena
Na obrazovce býval laskavý, ironický i tvrdohlavý. V civilu měl Josef Kemr pověst člověka, který neuhýbal ani před režimem, ani před lidmi, které měl rád. Právě tahle vnitřní pevnost z něj udělala herce, na kterého se nezapomíná.
Petr Vondráček: Lásky, zrady a nový začátek. Bouřliváka nakonec zkrotila o jedenáct let mladší žena
Hraje v muzikálech, zpívá rock'n'roll a baví lidi u televize přes třicet let. Přesto ho lidé znají víc ze soukromí než z pódia. Petr Vondráček si prošel pádem i vzestupem a dnes vypadá, že konečně našel klid.
Rudolf Hrušínský se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého divadla a filmu právě tím, že nikdy nepotřeboval velká gesta. Stačil mu pohled, hlas, drobná pauza a přesně odměřený klid. Diváci ho znali jako dobrého vojáka Švejka, jako znepokojivého Karla Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, jako Pankráce ze Tří veteránů i jako doktora Skružného z komedie Vesničko má středisková. Každá z těch postav byla jiná, ale všechny nesly jeho nezaměnitelný otisk.
Narodil se 17. října 1920 v jihočeském Novém Etynku, dnešní Nové Včelnici, do rodiny, která měla k divadlu blíž než k běžnému občanskému životu. Jeho rodiče působili u kočovné společnosti a rodinné kořeny sahaly hluboko do hereckého prostředí. I proto se o Hrušínském často mluví jako o dítěti divadla. Nebyla to nadsázka. Jeviště pro něj nebylo vzdáleným snem, ale přirozeným prostředím, v němž vyrůstal od útlého věku.
Herectví měl v krvi, školní lavice mu nestačila
Dětství prožil částečně s kočovnou společností a po přestěhování do Prahy se pokoušel skloubit školu s divadlem. To se ukázalo jako těžko slučitelné. Kvůli častým absencím měl potíže na gymnáziu a cesta ke klasickému studiu herectví se mu také neotevřela snadno. Přesto se od divadla neodklonil. Právě naopak. Už jako velmi mladý začal získávat zkušenosti v pražských scénách a postupně prošel prostředím, které formovalo jeho mimořádný cit pro slovo, intonaci i přesnou míru výrazu.
Před válkou a během ní se objevoval v divadle i ve filmu, nejprve hlavně ve studentských a chlapeckých rolích. Filmové plátno si ho začalo všímat už koncem třicátých let. Později přišly role ve snímcích jako Cesta do hlubin študákovy duše, Humoreska nebo Noční motýl. Tehdy ještě nebyl legendou, ale už bylo zřejmé, že nejde jen o dalšího mladého herce s příjemnou tváří. Hrušínský měl zvláštní schopnost působit přirozeně i tam, kde jiní hráli příliš nahlas.
Odhaleno: Miroslav Etzler zažil bolestné rozchody, vztah s Bydžovskou i Cibulkovou skončil na ostří nože
Miroslav Etzler znovu otevřel kapitoly ze svého soukromí, o kterých se v českém showbyznysu mluví už roky. Návrat před kameru po boku bývalé manželky připomněl, že některé vztahy sice skončí, ale jejich dozvuky se mohou vracet i po letech. V jeho případě navíc nejde jen o dávné lásky, ale také o rodinné rány, které se podle jeho vlastních slov nikdy úplně nezahojily.
Oldřich Kaiser uzavírá významné období. Česká kultura se těžko smiřuje se ztrátou mimořádného herce
Zpráva o tom, že Oldřich Kaiser považuje svou hereckou dráhu za uzavřenou, nevyznívá jako obyčejné oznámení o konci práce. Dotýká se více než jedné kariéry. Uzavírá se s ní i mimořádná kapitola českého herectví, kterou po desetiletí formoval umělec schopný stejné jistoty v komedii, dramatu i na divadelním jevišti, bez potřeby okázalosti a laciného efektu. Proto taková zpráva působí tak silně dnes.
Švejk mu přinesl slávu, Kopfrkingl temnou nesmrtelnost
Velký zlom přišel s rolí Josefa Švejka ve filmech Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím z druhé poloviny padesátých let. Hrušínský se stal pro mnoho diváků definitivní tváří Haškova hrdiny. Jeho Švejk nebyl jen komická figurka. Byl laskavý, lstivý, neproniknutelný a zároveň nebezpečně nečitelný. Právě tahle dvojznačnost byla pro Hrušínského typická. Uměl zahrát dobrotu tak, aby v ní zůstalo tajemství, a temnotu tak, aby nepůsobila prvoplánově.
Nejtemnější podobu této schopnosti ukázal ve Spalovači mrtvol režiséra Juraje Herze. Karel Kopfrkingl je dodnes jednou z nejpůsobivějších postav československé kinematografie. Hrušínský v ní vytvořil člověka, který mluví jemně, uhlazeně a téměř něžně, zatímco se v něm rozpadá všechno lidské. Síla jeho výkonu nestála na výbuchu emocí, ale na chladném klidu, který je s každou další scénou děsivější.
Zajímavé je, že Hrušínský původně roli Kopfrkingla nechtěl přijmout. Podle vzpomínek Juraje Herze měl pocit, že v takto stavěném filmu nebude mít dost prostoru se herecky rozvinout. Režisér však trval na tom, že právě on je jediným možným představitelem této postavy. Nakonec vznikl výkon, který se stal jedním z pilířů československé nové vlny a zároveň filmem, jenž po premiéře zamířil během normalizace do trezoru.
Na jevišti i před kamerou držel pozornost tichem
Hrušínského herectví bylo často popisováno jako úsporné, ale mimořádně sugestivní. Nebyl typem interpreta, který by se snažil scénu ovládnout silou. Ovládl ji tím, že na sebe přitáhl pozornost beze spěchu. Česká televize ho připomínala jako charismatického herce, který minimálními prostředky dokázal diváka dojmout, pobavit i zneklidnit. Tato schopnost se projevovala v komediích, psychologických dramatech i v televizních inscenacích.
Od roku 1960 byl členem činohry Národního divadla. Na divadelních prknech vytvořil řadu výrazných rolí a věnoval se také režii. Filmoví diváci si ho ale nejčastěji spojují s rolemi, které se staly součástí domácí kulturní paměti. Vedle Švejka a Spalovače mrtvol mezi ně patří Rozmarné léto, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Tři veteráni, Smrt krásných srnců, Vesničko má středisková nebo Obecná škola.
Právě pestrost jeho filmografie ukazuje, že nebyl hercem jedné polohy. Dokázal být komický, zemitý, zranitelný, autoritativní i mrazivý. V Postřižinách a Slavnostech sněženek působil jako člověk z hospodského a venkovského světa, kterému divák věří každé mlčení. Ve Vesničko má středisková vytvořil doktora, jehož klidné kochání za volantem patří k nejznámějším momentům české komedie. V Obecné škole už jako starší herec znovu potvrdil, že i menší prostor dokáže naplnit přesnou autoritou.
Iveta Bartošová zemřela ve stejný den i na stejném místě jako její osudová láska Petr Sepéši
Když se dnes mluví o Ivetě Bartošové, většině lidí se nevybaví jen její hlas a hity, ale také nesmírně křehký osobní příběh. Vedle slávy, obdivu a mimořádného talentu se s jejím jménem už navždy pojí i bolest, kterou podle mnohých nikdy zcela nepřekonala. A právě v tom se znovu otevírá i vzpomínka na Petra Sepešiho, muže, s nímž byla spojena na začátku své kariéry i v jedné z nejcitlivějších kapitol svého života.
Mahulena Bočanová se bojí o svou dceru Márinku. Svým prohlášením dojala všechny sledující
Někdy stačí jediná věta a z obyčejného příspěvku se stane silná osobní výpověď. Přesně to se teď stalo u Mahuleny Bočanové, která otevřeně popsala, čeho se jako matka bojí ze všeho nejvíc. Její slova zasáhla i proto, že za nimi nestojí okamžitá emoce, ale roky péče o dceru Márinku, jež i v dospělosti potřebuje každodenní blízkost a jistotu.
Normalizace ho odsunula, po revoluci vstoupil do politiky
Hrušínský patřil k osobnostem, které se s komunistickým režimem nesnažily pohodlně sžít. Po srpnu 1968 se jeho postoje promítly i do profesního života a během normalizace čelil omezením. Česká televize připomíná, že zaplatil několikaletým zákazem herecké práce i pedagogického působení na DAMU. Přesto se do povědomí diváků vrátil tak silně, že jeho pozdější role patří k tomu nejznámějšímu, co český film osmdesátých let nabídl.
Po listopadu 1989 se krátce zapojil také do politiky. V letech 1990 až 1992 působil jako poslanec za Občanské fórum. Politika však nebyla jeho přirozeným domovem tak jako divadlo a film. Po dvou letech ji opustil. V rodinné herecké tradici pokračovali jeho synové Rudolf Hrušínský mladší a Jan Hrušínský, později také další generace rodu.
Rudolf Hrušínský zemřel 13. dubna 1994 po dlouhé nemoci ve věku nedožitých čtyřiasedmdesáti let. Zůstala po něm mimořádně široká filmografie, ale ještě víc určitý typ herectví, který se dnes těžko napodobuje. Byl civilní, přesný a neokázalý. V době, kdy mnoho rolí sází na efekt, jeho nejlepší výkony připomínají, že největší napětí někdy vzniká ve chvíli, kdy herec zdánlivě nedělá vůbec nic.