Někdejší fešák z Hoštic se změnil k nepoznání. Vencu Konopníka by většina z vás dnes nepoznala
Kdysi patřil mezi výrazné tváře jedné z nejznámějších českých filmových trilogií a jako Venca Konopník si získal obrovskou pozornost. Zatímco diváci si ho dodnes spojují s bezstarostným mladíkem z Hoštic, jeho skutečný život se vydal úplně jiným směrem. Místo herecké kariéry dal přednost obyčejnějšímu, ale jistějšímu světu, ve kterém nebylo místo pro lesk showbyznysu, zato pro klid, rodinu a práci ano.
Jsou role, které se člověku přilepí na jméno na celý život. Přesně to se stalo i Bronislavu Černému, kterého si české publikum pamatuje hlavně jako Vencu Konopníka. Postava z vesnického prostředí, trochu frajer, trochu svůdník a hlavně někdo, koho si diváci okamžitě zapamatovali. Na plátně působil naprosto přirozeně a právě v tom byl jeho největší síla. Nepůsobil jako herec, který něco hraje. Vypadal, jako by do toho světa prostě patřil.
O to zajímavější je, že cesta k filmu nebyla výsledkem dlouhého snu ani cílevědomé touhy po herectví. V jeho případě šlo spíš o sled náhod, které nakonec vytvořily jednu z nejznámějších postav české komediální tvorby. Na začátku stál mladý muž ze Strakonic, který se kolem filmu pohyboval spíš náhodou než s ambicemi dobýt umělecký svět. A právě tahle neokázalost zřejmě fungovala nejlépe. Režisér v něm uviděl přesně ten typ energie, který pro roli potřeboval. Nebyl uhlazený, nebyl školený, ale měl v sobě bezprostřednost a autenticitu, které se nedají naučit.
Když se pak objevil před kamerou, bylo okamžitě jasné, že nejde o tvář, která v davu zapadne. Diváci ho začali vnímat velmi silně a v době největší popularity patřil mezi ty, které si mnozí spojovali s tehdejší filmovou mladostí, lehkostí a určitou nespoutaností. Byl typem muže, který v osmdesátých letech poutal pozornost. A i když filmová sláva často bývá branou k dalším nabídkám, u něj se tenhle scénář nakonec nenaplnil tak, jak by leckdo čekal.
Přitom rozhodně nezůstal jen u jedné jediné zkušenosti. Objevil se i v dalších projektech a určitou dobu bylo zřejmé, že by na filmové prostředí navázat mohl. Jenže zatímco jiní by se po podobném úspěchu pokusili vytěžit maximum, on k tomu přistupoval jinak. Herectví pro něj nebylo životní metou, ale spíš zajímavou etapou, která přišla a zase odešla. V tom je jeho příběh možná silnější než u mnoha lidí, kteří se slávy drží zuby nehty. On totiž zvolil opačný směr.
Zdeněk Svěrák vzbudil velký rozruch. První slova o slovenské milence překvapila
Navenek působí jako pár, který za desítky let společného života nic neotřáslo. Jenže ani dlouhé manželství Zdeňka Svěráka a jeho ženy Boženky se neobešlo bez chvílí, které musely bolet. Do vztahu, jenž začal ještě ve studentských letech a vyústil ve sňatek v roce 1959, podle vzpomínek z okolí natáčení zasáhlo i silné okouzlení jinou ženou.
Velkou roli v jeho tehdejším filmovém období sehrály i vztahy s lidmi, které při natáčení potkal. Blízké pouto měl zejména s Helenou Růžičkovou a jejím synem Jiřím. Nešlo jen o běžný profesní kontakt mezi kolegy z placu. Podle dostupných informací si k sobě lidsky sedli natolik, že po skončení natáčení ještě nějaký čas společně vystupovali a objížděli republiku. To o něčem vypovídá. V prostředí, kde si lidé často jen odpracují své a jdou dál, je takové spojení poměrně vzácné.
Naopak představa velké filmové romance mezi ním a představitelkou Blaženy patří spíš do světa diváckých představ než reality. Publikum si někdy rádo domýšlí, že chemie na obrazovce znamená i něco víc mimo ni, ale skutečnost bývá mnohem střízlivější. Čas ukázal, že vzpomínky na slavnou trilogii zůstaly hlavně v rovině profesní a lidské nostalgie. Po letech se s někdejšími kolegy setkal i při vzpomínkových akcích, což jen potvrzuje, že tahle filmová kapitola z jeho života nezmizela úplně, jen už dávno není jeho hlavní identitou.
Mnohem důležitější bylo to, co přišlo potom. Zatímco veřejnost si ho pamatovala jako filmového idola, on si zvolil práci, která měla k lesku herectví velmi daleko. Stal se řidičem kamionu a dlouhé roky trávil na cestách. Místo studiových světel dálnice, místo premiér běžná pracovní rutina, místo pozornosti veřejnosti soukromí. Někdo by to mohl vnímat jako ústup ze slávy, ale ve skutečnosti v tom lze vidět i něco jiného. Schopnost vyhodnotit, co člověk od života skutečně chce. A ne každý touží po tom, aby ho všichni poznávali na ulici.
Právě tato část jeho života bývá pro veřejnost možná nejpřekvapivější. Lidé často čekají, že známá tvář zůstane navždy součástí showbyznysu, nebo se k němu alespoň bude opakovaně vracet. Jenže ne každý stojí o nejistotu umělecké profese. V jeho případě nakonec zvítězila stabilita, normální rytmus života a zázemí, které mu herecký svět nabídnout nedokázal. S prací řidiče se pojí náročnost, dlouhé hodiny za volantem i fyzická únava. Je to úplně jiný svět než ten, který si lidé spojují s filmovou slávou. A přesto si ho zvolil dobrovolně.
Na jeho vzhledu se tato životní cesta přirozeně podepsala. Čas, sedavé zaměstnání i věk změnily někdejšího štíhlého mladíka natolik, že ho dnes mnozí na první pohled ani nepoznají. Jenže právě tady se ukazuje, jak moc bývá veřejnost svázaná s jedním dávným obrazem. Jako by si slavné tváře nesměly dovolit zestárnout, přibrat nebo prostě vypadat jinak než před čtyřiceti lety. Ve skutečnosti je na jeho proměně něco obyčejného a lidského. Nejde o pád ani zklamání. Je to jen normální život, který se zapsal do tváře stejně jako u kohokoli jiného.
Dana Morávková si užívá dovolenou v New Yorku. Místní lidé si jí pletou s hollywoodskou hvězdou
New York umí módu prověřit nemilosrdně. O to víc vynikne žena, která se v rušném městě neztratí, ale naopak do něj zapadne s lehkostí a elegancí. Redakce si na aktuálních snímcích Dany Morávkové všimla outfitu, který působí promyšleně, žensk y a velmi metropolitně.
Jak dnes žije Miluna ze Slunce, seno…: Z někdejší potvory se stala schopná manažerka s tučným kontem
Pro mnoho diváků zůstane navždy spojená s filmovou Milunou, ale její skutečný život se od osudu známé postavy odvíjel úplně jinak. Petra Schmalzová, rozená Pyšová, se po výrazné herecké epizodě vydala cestou médií, komunikace a vrcholového managementu. A právě tahle proměna je na jejím příběhu možná zajímavější než samotná popularita, kterou jí přinesla slavná trilogie.
Soukromí si podle všeho střeží mnohem víc než dřív. Žije ve Strakonicích, je ženatý a vychoval dvě děti. Rozhovory poskytuje jen zřídka a z veřejného prostoru je cítit, že o velký návrat do centra pozornosti nestojí. Na jednu stranu to může působit nezvykle, zvlášť v době, kdy řada bývalých známých tváří staví svou popularitu na neustálém připomínání minulosti. Na druhou stranu je na tom cosi sympatického. Nesnaží se prodávat vlastní legendu, ale žít život, který mu vyhovuje.
Přesto film úplně neodstřihl. Výjimku udělal pro Zdeňka Trošku, s nímž ho pojí dlouholeté přátelství. Právě kvůli němu se po letech znovu krátce objevil před kamerou. Nebyl to však začátek nového hereckého období, spíš gesto loajality a osobní blízkosti. To samo o sobě ukazuje, že ačkoli se rozhodl jít jinudy, na lidi z tehdejší doby nezanevřel. Jen si velmi jasně určil hranici mezi vzpomínkou a návratem.
Jeho život je dnes vlastně pozoruhodný právě tím, jak moc se vymyká obvyklému očekávání. Nevypráví o herci, který se zoufale snaží znovu chytit ztracenou popularitu. Vypráví o člověku, který kdysi dostal velkou šanci, využil ji, zanechal výraznou stopu a pak se rozhodl, že mu ke spokojenosti stačí něco úplně jiného. Klid, práce, rodina a odstup od veřejného zájmu. Možná právě proto dodnes působí tak zajímavě. Ne kvůli tomu, že byl slavný, ale kvůli tomu, že sláva pro něj nebyla to nejdůležitější.