Jana Uriel Kratochvílová mířila mezi světové hvězdy. Kvůli své prořízlé puse přišel tvrdý pád na dno
Jana Uriel Kratochvílová byla na české scéně vždycky úkaz. Nejen kvůli kostýmům a nespoutané energii, ale hlavně proto, že se nikdy nevešla do šablony, kterou po ní doba chtěla. Její příběh není jen o nezaměnitelném hlasu a známých hitech. Je také o tvrdohlavosti, odvaze a o ceně, kterou někdy člověk zaplatí za to, že odmítne být uhlazenější, tišší a přijatelnější.
Jana Kratochvílová se narodila v roce 1953 v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně, a už od dětství bylo zřejmé, že půjde vlastní cestou. Hudba ji provázela velmi brzy. Nejprve se spojovala s houslemi, později ji ale naplno pohltila kytara, zpěv a pohyb. Nebyla to osobnost, která by stála stranou. Naopak. Už v mládí působila živelně, výrazně a někdy až neklidně, jako člověk, kterého je těžké uhladit do předem připravené podoby. Právě tahle vnitřní síla se později promítla i do jejího veřejného vystupování.
Leonardo DiCaprio ukázal svůj domov. Los Angeles spojuje ticho, soukromí a kouzlo starého Hollywoodu
Domy slavných herců bývají často přehlídkou přepychu bez větší duše. V případě Leonarda DiCapria ale zaujme něco jiného. Jeho losangeleské bydlení kombinuje hodnotnou architekturu, světlý interiér a nenápadnou eleganci, která nepůsobí prvoplánově. Právě to z něj dělá místo, které si člověk zapamatuje.
Na československé hudební scéně prošla několika formacemi a různými etapami. Zpívala s několika známými seskupeními, objevila se po boku zavedených jmen a postupně si budovala postavení zpěvačky, kterou nešlo přeslechnout. Její chraplavý, široce posazený hlas měl zvláštní napětí. Nezněl uhlazeně ani prvoplánově líbivě, a právě proto působil silně. Když se později objevily písně jako Copánky, Publikum tvé jsem já, Dlouhá bílá žhnoucí kometa nebo V stínu kapradiny, bylo jasné, že na domácí scéně stojí někdo, kdo umí spojit tah na posluchače s naprostou osobitostí.
Jenže právě v tom byl i problém. Jana Kratochvílová nebyla typ interpretky, kterou by šlo snadno zařadit do tehdejší představy o poslušné hvězdě popu. Vystupovala energicky, oblékala se provokativněji, než bylo běžné, a experimentovala i hudebně. Když založila kapelu Motor a později zpívala s formací Heval, její směřování k rocku a reggae bylo pro tehdejší kulturní aparát příliš dráždivé. V různých vzpomínkách na tu dobu se opakují popisy zákazů, rušených vystoupení, stažených klipů i celkové nedůvěry režimu vůči někomu, kdo se odmítal přizpůsobit. Nešlo jen o hudbu. Vadila celá její osobnost.
Právě tahle neochota zapadnout z ní ale udělala výjimečný zjev. Zatímco část publika ji obdivovala, oficiální místa v ní viděla problém. Byla příliš hlasitá, příliš svá a příliš nepředvídatelná. V české pop music tehdy existovala jistá očekávání, jak má zpěvačka vypadat, jak má mluvit a jak má znít. Jana Kratochvílová šla proti všemu najednou. Nepůsobila jako někdo, kdo chce být jen hezky naaranžovanou tváří na plakátu. Spíš jako člověk, který přichází scénu rozrušit a převrátit naruby. A právě proto si ji lidé pamatují dodnes.
Konec Lucie Borhyové na Nově se blíží. V zákulisí už se řeší tři jména, která ji mohou nahradit
Lucie Borhyová znovu ukázala, že vedle role vážné televizní tváře umí nabídnout i nadhled a smysl pro humor. Ve videu, které zveřejnila na sociálních sítích, si po svém vyzkoušela atmosféru soutěže Survivor a fanoušky pobavila nejen odvážným stylingem, ale i narážkou na to, co bývá pro soutěžící jedním z největších problémů.
Zásadní zlom přišel v roce 1983. Cesta na festival do irského Castlebaru, kam odjela s Pavlem Trnavským, měla být profesním úspěchem. Místo toho se proměnila v životní obrat, který dodnes budí otázky. Sama zpěvačka později popisovala, že po odjezdu začaly doma kolovat zprávy, že emigrovala, a návrat by pro ni mohl znamenat vážné problémy. Kolem celé situace existují různé výklady a ani po letech se nevypráví jednotně, co bylo plánované a co vynucené. Jisté ale je, že se její život náhle přesunul za hranice a dosavadní kariéra v Československu se v podstatě zastavila.
Exil v Anglii pro ni nebyl pohádkou, ale ani koncem. Naopak. V Londýně začala znovu, pod jménem Jane Pope, a navzdory nejistotě, cizímu prostředí i existenčním starostem dokázala navázat na to, co v ní bylo nejsilnější. Na její hlas i celkový projev reagovalo zahraničí citlivěji než domácí normalizační kulisy. Postupně vystupovala v Británii i dalších zemích, natáčela nové věci a do jejího života se znovu naplno promítla hudební spolupráce s Jiřím Hrubešem, který se k ní přidal. V londýnském období vzniklo i album Bohemian a na některých nahrávkách se podílel také Mark King z kapely Level 42. To samo ukazuje, že nešlo o okrajovou epizodu, ale o kontakt se skutečně profesionálním hudebním prostředím.
Právě tady se také ukázalo, jak vysokou cenu může mít neochota ke kompromisu. Zpěvačka se podle pozdějších rozhovorů dostala k nabídkám, které ji mohly posunout ještě výš. Zároveň se ale po ní chtělo, aby přijala komerčnější a výrazně stylizovanější image, která by odpovídala tomu, co chtěl trh. To odmítla. Pro někoho chyba, pro jiného důkaz charakteru. V její kariéře se tenhle moment vrací jako tichá otázka, co všechno mohlo být jinak. Jenže právě v tom je Jana Kratochvílová konzistentní. Nikdy nebyla člověkem, který by ochotně obrousil hrany jen proto, aby se lépe prodával.
Milostné kapitoly s Patrasovou i Vondráčkovou ho poznamenaly. Luděk Sobota si prošel bolestivým obdobím
Na první pohled působí jako muž, který bavil národ úplně bez námahy. Jenže jeho soukromí mělo k lehkosti daleko. Za známou tváří komika se roky schovával člověk, který si vlastní jistotu budoval pomalu a často dost bolestivě. Možná právě proto jeho humor nikdy nepůsobil lacině. Byl v něm kus nejistoty, trapnosti i přesného pozorování lidských slabostí.
Po návratu do českého prostředí už nepůsobila jako zpěvačka, kterou si lidé pamatovali z prvních hitů. Do popředí se dostala ještě výraznější extravagance, mystičtější vizuál a hudební směřování, které bylo od jejích starších písní místy hodně vzdálené. Mnohé to překvapilo, jiné odradilo, ale vlastně to dává smysl. U ní totiž nikdy nešlo o to zůstat stejná jen proto, aby se publikum cítilo bezpečně. Proměna k osobnosti, která si přidala jméno Uriel a postavila svou tvorbu i vystupování na silně osobním světě symbolů, byla jen dalším pokračováním cesty, na níž si vše určovala po svém.
Dnes je Jana Uriel Kratochvílová pro část publika legendou, pro část neuchopitelným fenoménem a pro část možná stále nevyřešenou záhadou. Jedno se jí ale upřít nedá. Nikdy nebyla zaměnitelná. Na české hudební scéně se objevilo mnoho hlasů, mnoho hvězd i mnoho krátkých senzací, jen málokdo si však dokázal udržet tak silnou identitu přes několik desetiletí, navzdory režimu, exilu, proměnám hudebního vkusu i vlastní radikální proměně. Stále vystupuje, stále sází na osobitost a stále působí jako někdo, kdo nechce být nostalgickou připomínkou minulosti, ale živým, neklidným elementem současnosti.
Na jejím příběhu je možná nejzajímavější to, že se nedá zjednodušit na pouhou extravaganci. Kostýmy, masky a nápadná stylizace jsou jen vnější vrstva. Pod ní je příběh ženy, která měla mimořádný hlas, velké ambice a zároveň tvrdou hlavu. Mohla být přístupnější, mohla být komerčnější, mohla být opatrnější. Jenže pak by to nebyla ona. A právě v tom je její síla i její osud. Jana Uriel Kratochvílová nikdy nebyla vyrobená pro dobu, ve které žila. A možná právě proto v ní zůstala nesmazatelně zapsaná.