V Kameňáku patřil k nejvýraznějším tvářím. Po letech prozradil, co diváci nikdy neměli vidět
Václav Vydra se po letech vrátil ke své výrazné roli starosty Pepy v Kameňáku. Přiznal, že když se poprvé začetl do scénáře, nebylo mu vůbec jasné, jestli tvůrci myslí celý projekt vážně. Nakonec ale uznal, že režisér přesně věděl, co dělá.
Když se řekne Kameňák, většina diváků si okamžitě vybaví proud lidových vtípků, výrazné postavy a humor, který jedni milují a druzí nad ním jen nevěřícně kroutí hlavou. Právě tahle směs nadsázky, jednoduchosti a sázky na diváckou jistotu udělala z filmu fenomén, o kterém se mluví dodnes. A jednou z tváří, které jsou s ním neodmyslitelně spojené, je i Václav Vydra jako starosta Pepa.
Herec se po letech vrátil k tomu, jak na něj scénář působil ve chvíli, kdy se mu poprvé dostal do ruky. A jeho reakce byla překvapivě upřímná. Přiznal, že při čtení vůbec netušil, jestli to tvůrci myslí vážně. Text na něj působil tak zvláštně a neobvykle, že si zpočátku nebyl jistý, co z toho vlastně vznikne. Teprve později podle něj vyšlo najevo, že režisér měl od začátku jasnou představu a velmi dobře věděl, jaký typ komedie chce natočit.
Takto dnes bydlí legendární Laďa Kerndl. Jeho luxusní vilu chodí denně obdivovat mnoho fanoušků
Ladislav Kerndl je český jazzový a swingový zpěvák narozený 16. května 1945 v Brně; statek na Blanensku koupil zchátralý, rekonstrukce trvala zhruba devět let a areál má přibližně 13 000 m². V dostupných materiálech se opakovaně objevují také motivy jezírka, různě pojmenovaných zákoutí včetně „Aljašky“ a venkovského zázemí propojeného s hudbou.
Z televizní hvězdy osamělý milionář. Přemek Podlaha vydědil syna, nakonec zemřel pod jinou identitou
Přemek Podlaha patřil k televizním tvářím, které v českých domácnostech působily téměř jako součást rodiny. O to bolestněji vyznívá skutečnost, že za obrazem klidného a oblíbeného muže se skrýval i dlouhý osobní spor se synem Pavlem. Rodinné pouto, které mělo být samozřejmé, se v průběhu let proměnilo ve vzdálenost, výčitky a neuzavřený konec.
Právě v tom je možná část tajemství, proč Kameňák tak silně zarezonoval. Nešlo o komedii, která by se snažila zavděčit všem nebo působit jemně a nenápadně. Naopak vsadila na přímočarost, lidový humor a jasně čitelné charaktery. To, co mohlo při prvním setkání se scénářem působit rozpačitě, se na plátně proměnilo v styl, který si našel obrovské publikum.
Postava starosty Pepy patří mezi ty, které si diváci s filmem spojují nejvíc. Václav Vydra jí dal výraznou tvář, civilnost i zvláštní druh komediální samozřejmosti. Nepůsobil jako někdo, kdo se snaží za každou cenu tlačit na pointu. O to silněji jeho role v celém příběhu fungovala. I díky tomu se z Pepy stal jeden z charakterů, které si lidé z filmu pamatují i po letech.
Kameňák se navíc objevil v době, kdy české komedie stále měly mimořádně silné místo v diváckém zájmu. Film neoslovil publikum složitou výstavbou ani rafinovanou ironií. Jeho síla byla jinde. V jednoduchém principu, srozumitelném humoru a v tom, že přesně věděl, na koho míří. A právě to je něco, co si podle Vydrových slov zjevně uvědomoval i režisér už ve chvíli, kdy ostatní možná ještě váhali, jak celý projekt číst.
Vydrův odstup od první reakce ke konečnému uznání působí vlastně velmi lidsky. Není těžké pochopit, proč mohl mít při čtení scénáře pochybnosti. Kameňák totiž od začátku nešel cestou uhlazené komedie, která si chce získat respekt kritiků. Mířil přímo na diváka, který se chce bavit bez složitých vrstev a bez potřeby něco dlouze rozebírat. A právě tahle přímost z něj udělala titul, který se zapsal do širokého povědomí.
Z dnešního pohledu je zajímavé právě to, že i herec, který se stal jednou z hlavních tváří filmu, zpočátku tápal, co si o látce myslet. O to silněji dnes vyznívá jeho přiznání, že režisér věděl, co dělá. V několika slovech tím vystihl podstatu celého fenoménu. Film, který mohl na papíře působit nejasně nebo až absurdně, se po uvedení proměnil v divácký hit, jenž si našel pevné místo mezi známými českými komediemi.
A právě role starosty Pepy ukazuje, proč Václav Vydra v Kameňáku tak dobře fungoval. Do výrazně stylizovaného světa přinesl postavu, která byla snadno zapamatovatelná a přitom herecky pevná. Jeho dnešní vzpomínka tak není jen úsměvným ohlédnutím za natáčením. Připomíná i to, že některé filmy se nepoznají podle prvního dojmu ze scénáře, ale až ve chvíli, kdy se všechny jejich části spojí dohromady.