Kateřina mívala až dvacet záchvatů denně. Přesnou diagnózu se rodina dozvěděla teprve v jejích třiceti letech

Pětatřicetiletá Kateřina z Ostravy žila dlouhé roky s epileptickými záchvaty, které přicházely i dvacetkrát za den. Léčba se měnila, výrazná úleva ale nepřicházela a v sedmnácti letech její stav zhoršil vážný úraz hlavy. Teprve ve třiceti se rodina dozvěděla, že jde o vzácný syndrom Lennox-Gastaut. Po pozdějším nasazení nové léčby záchvatů výrazně ubylo. Každodenní pomoc však Kateřina potřebuje dál a stará se o ni především její starší sestra Jana.
Obtíže provázely Kateřinu už od raného dětství. Lékaři jí po narození diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu a rodina s touto diagnózou spojovala také pomalejší pohybový a rozumový vývoj. Postupně si ale maminka s Janou začaly všímat drobných záškubů. Zpočátku dostávaly ujištění, že se mohou s věkem zmírnit. Místo očekávaného zlepšení přibývaly a zesilovaly, až dětská lékařka poslala Kateřinu na neurologické vyšetření.
Léky se měnily, záchvaty přicházely dál
Po sérii vyšetření zaznělo podezření na epilepsii a následovalo nasazení protizáchvatových léků. Pro rodinu tím ale neskončily otázky kolem původu nemoci ani možností dalšího vývoje. Sedmačtyřicetiletá Jana vzpomíná, že vysvětlení dostávaly málo. Kateřina se sice naučila chodit a mluvit, její další rozvoj se však zastavil. Sestra tehdejší schopnosti přirovnává přibližně k úrovni čtyřletého dítěte.
Na kontroly ji příbuzné vozily každé tři měsíce. Lékařka zkoušela měnit léčbu, záchvaty ale neustupovaly a postupně nabývaly na síle i četnosti. Jana popisuje období, kdy se jich během jediného dne objevilo až dvacet. Neměly pokaždé stejný průběh a rodina nedokázala předvídat, kdy další přijde. Kateřina při nich trpěla křečemi, ztrácela vědomí a podle sestřiny vzpomínky měla také potíže s dýcháním. Po odeznění bývala vyčerpaná.
Maminka s Janou se během záchvatů obávaly především poranění a toho, zda Kateřina dokáže dýchat. Pocity bezmoci provázelo i vědomí, že dosavadní změny léků nepřinášejí očekávaný výsledek. Nešlo přitom pouze o samotné chvíle křečí. Opakované záchvaty a následná únava zasahovaly do celého dne a od blízkých vyžadovaly stálou pozornost. Výrazný zlom pak přišel v době, kdy bylo Kateřině sedmnáct let.

Nebezpečnou nemoc plic může prozradit zvláštní zvuk. Připomíná suchý zip nebo chůzi po sněhu
Nenápadná dušnost, dlouhodobý kašel nebo únava mohou být prvními projevy vážného onemocnění plic. Idiopatická plicní fibróza patří k chorobám s velmi nepříznivou prognózou, přesto o ní řada lidí vůbec neví. Lékaře může na problém upozornit i charakteristický zvuk při poslechu plic.
Úraz hlavy změnil její dosavadní schopnosti
Při silném záchvatu si poranila hlavu a následovalo krvácení do mozku. Do té doby dokázala chodit, mluvit a alespoň částečně rozumět tomu, co jí blízcí říkali. Po úrazu o tyto schopnosti přišla a rozsah pomoci, kterou potřebovala, se zásadně zvětšil. Jana popisuje návrat na vývojovou úroveň batolete. Od té doby Kateřina leží nebo sedí s oporou, rukama dokáže pohybovat jen omezeně.
Sama se nenají, nemluví a potřebuje pomoc také s hygienou. Rodina tak musela zvládat následky úrazu společně s pokračujícími epileptickými záchvaty. Přesné pojmenování typu epilepsie přitom stále neznala. Přišlo až o mnoho let později, když Jana začala hledat další léčebnou možnost a dostala se se sestrou do specializované péče v Brně.
Odpověď přineslo až vyšetření v Brně
Před pěti lety se Jana dozvěděla o vagovém stimulátoru, zařízení používaném u některých pacientů s obtížně léčitelnou epilepsií. Začala zjišťovat, kde by bylo možné posoudit jeho využití pro Kateřinu. Pátrání ji přivedlo k docentce Ireně Doležalové do brněnského Centra pro epilepsie. Další vyšetření odhalila syndrom Lennox-Gastaut a rodina se přesnou diagnózu dozvěděla v Kateřininých třiceti letech.
Tento závažný epileptický syndrom začíná v dětství a může přetrvávat také v dospělosti. Spojuje více typů záchvatů, které bývají obtížně léčitelné, s narušením rozumových schopností a někdy také s poruchami chování. Pro jeho rozpoznání je důležitý průběh nemoci, podoba záchvatů i charakteristický nález při vyšetření elektrické aktivity mozku. Samotné obecné označení epilepsie proto ještě nemusí vystihnout všechny obtíže konkrétního pacienta.
Kateřině lékaři stimulátor voperovali, očekávaný přínos se však u ní nedostavil. Tím hledání pomoci neskončilo. Zůstala v péči specialistky, která dál zvažovala další možnosti. Později dostala novou léčbu zaměřenou na tlumení záchvatů u tohoto syndromu a tentokrát se její stav v tomto ohledu výrazně zlepšil. Záchvaty se občas objeví i nyní, jsou ale kratší a slabší než dříve.

Méně záchvatů přineslo úlevu oběma sestrám
Změna neznamená, že by Kateřina znovu získala ztracenou soběstačnost. Pomoc s jídlem, pohybem i hygienou potřebuje nadále. Ubylo však bolestivých a vyčerpávajících stavů a s nimi také obav, že se při dalším záchvatu poraní. Pro rodinu má význam i tak běžná situace, jako je krátké posazení na židli, při kterém se dříve bála náhlého pádu.
Na začátku roku 2026 zemřela maminka sester na rakovinu a péči převzala Jana. S Kateřinou bydlí ve svém domě, kde s nimi žije také jeden z Janiných synů s partnerkou. Pomáhají oba synové i širší rodina. Kateřina je na starší sestru silně navázaná a od nikoho jiného se nenechá nakrmit. Jana jí zůstává nablízku také v noci, kdy sdílejí postel. K jejich společným chvílím patří sledování televize i obyčejný odpočinek vedle sebe.

Levandule vydrží deset let, nebo tři. Rozhoduje jeden řez, který většina zahrádkářů dělá pozdě
Levandule patří mezi nejvděčnější rostliny na zahradě, ale jen tehdy, když se pravidelně stříhá. Špatný termín nebo řez do starého dřeva z ní rychle udělá holý keřík, který už se těžko zachraňuje.
Vedle péče musí Jana zvládat také práci
Přes den pomáhá pečovatelka, protože Jana potřebuje chodit do zaměstnání. V neziskovém sektoru pracuje jako zdravotní mediátorka. Pomáhá lidem zařizovat zdravotní péči, domlouvá potřebné záležitosti s úřady a doprovází je k lékařům nebo na rehabilitace. Pružná pracovní doba jí umožňuje vracet se během dne za Kateřinou, nakrmit ji, přebalit nebo zajistit vyšetření. Zkušenosti z vlastní rodiny by ráda využívala také při pomoci dalším pečujícím.
Ani náročná péče neznamená, že sestry zůstávají jen doma. Za teplého počasí chodí ven a zvládají také společné dovolené, které Jana předem podrobně připravuje. O umístění Kateřiny do ústavní péče neuvažovala. Odlehčovací službu nevyužívá, protože si sestra obtížně zvyká na cizí lidi. Když proto Jana potřebuje chvíli odpočinku nebo chce být s vnukem, přebírají pomoc synové a další blízcí, které má Kateřina kolem sebe.
MaVe PR, autorský text