Luxusní bydlení Romana Janouška v Podolí nepřestává dráždit. Bílá kostka ve svahu budí pozornost už 10 let
Na strmém podolském svahu stojí dům, který v Praze budí emoce už dlouhé roky. Na první pohled zaujme svou velikostí, čistě bílou fasádou i polohou, která z něj dělá nepřehlédnutelný bod celé lokality. Nejde však jen o architekturu. S touto adresou se postupně propojila i témata moci, peněz, vlivu a sporů, které kolem ní dodnes vyvolávají silné reakce.
V některých pražských čtvrtích člověk narazí na domy, které do svého okolí zapadnou téměř samozřejmě. A pak jsou tu stavby, které na sebe strhnou pozornost okamžitě. Přesně tak působí i výrazná vila v pražském Podolí, umístěná vysoko ve svahu nad ulicí. Už samotná poloha z ní dělá dominantu, kterou nelze přehlédnout. Když k tomu připočteme moderní pojetí, velké prosklené plochy a hmotu, která výrazně převyšuje část okolní zástavby, je jasné, proč se o tomto domě mluví i po letech.
Právě umístění na prudkém kopci hraje v celém příběhu zásadní roli. Dům totiž nepůsobí jen jako luxusní soukromé sídlo, ale také jako stavba, která do prostoru vstupuje velmi razantně. Podolí bylo dlouhodobě spojované spíše s klidnou vilovou zástavbou, kde převládaly tradičnější domy a architektura nepůsobila tak demonstrativně. V okamžiku, kdy se tu objevila výrazná bílá novostavba, začalo být jasné, že reakce budou rozporuplné. Někomu takový přístup imponuje, jiný v něm vidí příliš okázalé gesto.
Toto je honosné sídlo Arnolda Schwarzeneggera: Fanoušci jsou v šoku z toho, jak drsný herec žije
Některé slavné domy jsou krásné, ale působí chladně. U Arnolda Schwarzeneggera je to jiné. Jeho bydlení je velké, soukromé a luxusní, ale zároveň v něm zůstává cosi nečekaně osobního. Právě proto nepůsobí jako katalogová vila, spíš jako svět, který přesně odpovídá člověku, jenž v něm žije.
Stavba vznikla v roce 2005, tedy v době, kdy její majitel patřil mezi viditelné a vlivné postavy pražského podnikatelského prostředí. Už tehdy šlo o adresu i nemovitost, které přitahovaly pozornost. Podle dobových odhadů se cena domu pohybovala nejméně kolem 20 milionů korun, což byla na tehdejší poměry velmi výrazná částka. Dnes by se podobná realizace vzhledem k lokalitě, rozsahu i cenám stavebních prací dostala nepochybně mnohem výš. I to ukazuje, že nešlo o běžnou rezidenční stavbu, ale o projekt, který měl od začátku ambici působit velkoryse a reprezentativně.
Na této vile je zajímavé i to, jak rozdílně ji mohou číst lidé z různých prostředí. Z pohledu architektury zaujme členění jednotlivých pater, práce s prosklením i snaha otevřít interiér výhledům na město. Takové řešení přináší dostatek světla a zároveň podporuje dojem vzdušnosti a luxusu. Někteří odborníci oceňovali právě tuto velkorysost a výtvarný účinek celé stavby. Současně ale zazníval i názor, že by domu prospělo citlivější usazení do terénu, aby na svahu nepůsobil až příliš dominantně. A právě tady se láme pohled veřejnosti. Zatímco jedni vidí výraznou moderní architekturu, druzí mají pocit, že takový dům své okolí spíš přehlušuje, než aby s ním vedl dialog.
Barack Obama ukázal své luxusní bydlení. Bílý interiér a rozlehlá zahrada berou dech
Když se mluví o luxusním bydlení slavných osobností, lidé si často představí přepych za každou cenu, příliš nápadné dekorace a interiéry, které jsou spíš na efekt než pro běžný život. V případě domu Baracka a Michelle Obamových to ale působí jinak. Tohle sídlo nevzbuzuje dojem okázalé výstavky bohatství. Mnohem víc připomíná promyšlené rodinné zázemí, kde hraje hlavní roli prostor, klid a soukromí.
Silné reakce vzbudila i skutečnost, že vedle této vily vyrostla ještě další, velmi podobně pojatá stavba. Dohromady tak vznikl nápadný pár budov, které jsou ve svahu vidět z větší dálky a působí téměř jako architektonické prohlášení. Pro část místních to bylo už příliš. V médiích se objevily i zmínky o tom, že jedna ze starších obyvatelek přišla kvůli nové výstavbě o svůj dosavadní výhled na Prahu, protože jí před balkonem vyrostla vysoká bílá hmota. Na podobných příbězích je dobře vidět, že spor kolem luxusních domů nebývá jen otázkou estetiky. Často jde také o to, jak se proměňuje kvalita života sousedů, jak se mění charakter místa a kde vlastně končí právo investora a začíná ohled na okolí.
Památková ochrana přitom podle dostupných informací zásadní problém neshledala. To ale neznamená, že emoce v místě zmizely. Naopak. U podobných staveb často nestačí, že splní formální požadavky. Veřejná debata se vede i o tom, zda je výsledek přiměřený prostředí, do něhož vstupuje. A právě zde tato vila zůstává symbolem rozdělených názorů. Pro jedny reprezentuje úspěch, sebevědomí a moderní luxus, pro druhé aroganci, demonstraci moci a necitlivý zásah do zavedené čtvrti.
S podolskou adresou se navíc pojí ještě další rovina, která její obraz v očích veřejnosti výrazně utvářela. Už v roce 2004 zde byly pořízeny pozemky o rozloze téměř 3 900 metrů čtverečních za částku, která měla činit 115 tisíc korun. Šlo o plochy vedené jako louka. Později se ale v návrhu nového územního plánu objevily jako stavební parcely. A právě tady začíná část příběhu, která je pro veřejnost často stejně silná jako samotná vila. Rozdíl mezi hodnotou běžné louky a stavebního pozemku v Praze je totiž zásadní. Z majetku s relativně nízkou cenou se v takové chvíli může stát mimořádně cenné aktivum.
Právě tato epizoda posílila obraz člověka, který se uměl pohybovat v prostředí, kde se rozhoduje o velkých penězích i vlivu. Ať už si na to veřejnost udělala jakýkoli názor, jedno je jisté: dům v Podolí se nikdy nestal jen soukromým bydlením. Postupně se proměnil také v symbol jedné doby. Doby, kdy se v Praze naplno mluvilo o zákulisních kontaktech, o propojení byznysu s politikou a o tom, jak rychle se může proměnit hodnota majetku, pokud člověk stojí ve správný čas na správném místě.
Takto bydlí Ivan Trojan. Po rozchodu získal vilu v prestižní čtvrti, kterou obdivují i místní kolemjdoucí
O Ivanu Trojanovi se mluví hlavně jako o herci, který dokáže během pár minut proměnit každou roli v něco výjimečného. Méně nápadná je ale druhá vrstva jeho života. Ta, která se neodehrává na jevišti ani před kamerou, ale doma. Právě domov dnes v jeho příběhu působí jako místo, kde se po velké osobní změně usadil nový řád, ticho a soukromí, které si zjevně střeží víc než kdy dřív.
V dalších letech se jméno majitele vracelo do veřejného prostoru zejména v souvislosti se soudními spory. Po zásahu na Úřadu vlády v roce 2013, který vedl k pádu kabinetu premiéra Petra Nečase, figuroval i v jedné z větví známé kauzy Chambon. V této věci byl pravomocně zproštěn obžaloby. Následně se mu stát omluvil a vyplatil částku přes 736 tisíc korun. Tím ale celý spor neskončil. Požadováno bylo odškodnění ve výši více než 155 milionů korun, přičemž u Obvodního soudu pro Prahu 2 zatím uspěl jen zčásti a většina nároku mu přiznána nebyla. Rozhodnutí navíc dosud není pravomocné.
Samotná vila ale mezitím zůstala stát jako tichá připomínka všech těchto vrstev. Na první pohled je to stále jen luxusní moderní dům s bílými stěnami a velkými okny. Jenže ve chvíli, kdy člověk zná širší souvislosti, přestává jít pouze o architekturu. Najednou se z ní stává znak určité éry, připomínka společenského klimatu i konkrétního typu moci, která v Praze kdysi působila velmi sebejistě.
Možná právě proto tato stavba nepřestává fascinovat. Ne kvůli samotné velikosti nebo ceně, ale proto, že v sobě spojuje několik vrstev najednou. Je to dům, který je vidět. Je to dům, který rozděluje. A je to také dům, kolem něhož se už dávno nevede jen debata o vkusu, ale i o vlivu, spravedlnosti a paměti místa. Na podobné adresy se v městské krajině nezapomíná. A v Podolí to platí dvojnásob.