Ticho ji pomalu ničilo. Alena se ve 45 letech rozhodla odejít a začít znovu
Po více než dvaceti letech manželství si začala připouštět něco, co dlouho odmítala vyslovit nahlas. Vztah, který kdysi považovala za běžný a funkční, se proměnil v tiché soužití bez radosti, blízkosti i společných plánů. Když děti odešly z domova, nezůstalo mezi nimi skoro nic, o co by se ještě dalo opřít.
Alena byla dlouhé roky přesvědčená, že žije v manželství, které má své slabší chvíle, ale v zásadě funguje. Nebylo bez problémů, to si nikdy nenamlouvala, jenže patřily k němu i pěkné etapy, společné dovolené, starosti spojené s dětmi i běžné třecí plochy, které čas od času přinese každý dlouhý vztah. Když přišla krize, brala ji jako součást života. Dosud totiž vždy platilo, že se napětí po čase uklidnilo.
Teprve poslední roky ji přivedly k jinému pohledu. Dnes je jí 49 let a stále silněji vnímá, že tentokrát se nic samo nesrovná. Děti už mají vlastní domácnosti, vlastní starosti i vlastní rytmus života. A její muž, který je o šest let starší, se během posledních dvou let proměnil způsobem, kterému přestává rozumět. Uzavírá se do sebe, je stále hůř přístupný a soužití s ním je pro ni čím dál vyčerpávající.
Pavla Tomicová jen září a vypadá skvěle. Po rozvodu si Ondřej Malý možná začíná leccos uvědomovat
Pavla Tomicová byla dlouhá léta veřejností vnímána jako žena s plnějšími tvary a nezaměnitelným hereckým výrazem. Po bolestivém rozpadu manželství s Ondřejem Malým se ale její život i vzhled výrazně proměnily. Výsledkem je nápadná změna, kterou lidé nepřehlédli. Herečka viditelně zhubla, působí svěžeji a mnozí se shodují, že jako by znovu rozkvetla.
Dříve bývala aktivní, ráda něco plánovala a těšila se na výlety, návštěvy přátel nebo alespoň na víkend mimo město. Teď si každý nápad několikrát rozmyslí, protože už předem čeká odmítnutí nebo další vlnu kritiky. Když navrhne wellness pobyt, dozví se, že jde o zbytečné utrácení. Pokud zmíní chalupu, následuje stížnost na bolest kolen a poznámka, že tam stejně není co dělat. A když zůstávají doma, večer často vypadá stejně. Televize, přepínání programů a spánek v křesle.
Z jejich vztahu postupně zmizelo nejen společné prožívání, ale i obyčejná blízkost. Intimní život, který kdysi nepůsobil jako problém, se stal tématem, o němž se téměř nedá mluvit. Když se ho několikrát pokusila otevřít, slyšela od manžela pokaždé totéž. Nemá náladu, nemá energii, nemá chuť a chce mít hlavně klid. Jenže právě v tom se od sebe začali vzdalovat nejvíc. Ona už si totiž uvědomuje, že klid v podobě rezignace nechce. Ještě nechce jen přežívat, chce opravdu žít.
Velkou oporou je jí práce vedoucí prodejny. Naplňuje ji, baví a dává jí pocit, že je mezi lidmi, kteří se smějí a normálně spolu mluví. Paradoxně právě zaměstnání se pro ni stalo místem, kde na chvíli odloží tíhu, kterou si nese domů. Stále častěji si všímá, že návraty domů neprovází strach z hádek, ale něco jiného. Ticho, nespokojenost a pocit neviditelnosti. Vedle muže, který jako by už o společný život ztratil zájem, se sama zmenšuje.
Rozhodnutí nepřišlo po jedné hádce ani po jediném konfliktu. Zrálo pomalu a téměř nenápadně, až z něj nakonec vznikla jistota. Pokud by zůstala, čekaly by ji další roky v prostředí, kde se necítí dobře a kde postupně ztrácí samu sebe. Proto podala žádost o rozvod. Praktické věci podle ní mají řešení. Děti jsou samostatné, majetek se rozdělí a její muž má možnost bydlet jinde.
Nezná odpověď na to, co přijde potom. Neví, zda v budoucnu potká nového partnera, nebo zůstane sama. Podstatné pro ni ale je, že úleva přišla už ve chvíli, kdy se rozhodla. Po dlouhé době má pocit, že se znovu nadechla. A že padesátka nemusí být konec, ale začátek klidnější a pravdivější etapy.
Mahulena Bočanová se bojí o svou dceru Márinku. Svým prohlášením dojala všechny sledující
Někdy stačí jediná věta a z obyčejného příspěvku se stane silná osobní výpověď. Přesně to se teď stalo u Mahuleny Bočanové, která otevřeně popsala, čeho se jako matka bojí ze všeho nejvíc. Její slova zasáhla i proto, že za nimi nestojí okamžitá emoce, ale roky péče o dceru Márinku, jež i v dospělosti potřebuje každodenní blízkost a jistotu.
Podle párových terapeutů přitom nejde o nijak ojedinělou situaci. Když se jeden z partnerů kolem šedesátky výrazně stáhne, nebývá to výjimečné. U mužů se v tomto věku často spojí hned několik vlivů najednou. Přicházejí fyzické změny, ubývá energie, klesá hladina testosteronu, zhoršuje se zdravotní stav a do života silněji vstupuje vědomí vlastní konečnosti.
Zatímco ženy v podobném věku podle odborníků často znovu hledají smysl, chuť do života a potřebu prožívat něco nového, muži se mohou dostávat spíše do fáze útlumu a rezignace. Terapeuti zároveň upozorňují, že muži bývají méně vybaveni pro práci s emocemi. Únava, frustrace nebo obavy ze stárnutí se pak neprojevují otevřeným pojmenováním problému, ale podrážděností, cynismem nebo uzavřením do sebe. Nemusí jít o ztrátu lásky k partnerce, ale o ztrátu vztahu k sobě samému.
V dlouhodobých vztazích navíc není nic neobvyklého na tom, že se oba partneři vyvíjejí jiným tempem. Kritické bývá zejména období, kdy děti odejdou z domova. Jeden partner může najednou cítit úlevu a vnímat nově vzniklý prostor jako šanci na další životní kapitolu. Druhý naopak zažívá prázdno, nejistotu a potřebu stáhnout se do bezpečí známého režimu.
Terapeuti pro tento stav používají označení asynchronní zrání vztahu. Jeden z partnerů chce růst, měnit se a znovu objevovat svět, druhý hledá hlavně klid, řád a stabilitu. Pokud se o tom nemluví včas a otevřeně, začne mezi nimi vznikat frustrace, pocit odmítnutí a tichý odstup. A právě ten bývá ve výsledku ničivější než otevřený spor, protože nenápadně rozleptává i to, co ještě nedávno působilo pevně.
Autorský text