Stačí spát jen 90 minut denně. Polyfázový režim Leonarda da Vinciho budí obrovský zájem

Představa, že člověk skoro nespí a přesto funguje, bývá až nebezpečně svůdná. Více času na práci, více času na vlastní projekty, méně hodin „ztracených“ v posteli. Polyfázový spánek proto zní jako chytrý trik pro ty, kdo chtějí z každého dne vytěžit maximum. Jenže právě tady je potřeba ubrat romantiku a přidat zdravý rozum.

Většina lidí žije v režimu, který považujeme za normální. Spíme jednou za 24 hodin, obvykle v noci, a přes den jsme vzhůru. Tento model se označuje jako monofázový spánek. Proti němu stojí polyfázový spánek, tedy rozdělení spánku do více částí během dne. Někdy jde o kombinaci kratšího nočního spánku a několika zdřímnutí, jindy o opravdu extrémní režimy, kdy člověk spí jen v krátkých blocích rozesetých do celého dne.

Právě extrémní verze udělaly z polyfázového spánku internetový fenomén. Nejčastěji se zmiňují režimy typu Dymaxion, Uberman nebo Everyman. První počítá s několika krátkými úseky spánku rozprostřenými po dni, druhý s velmi krátkými dvacetiminutovými bloky po několika hodinách a třetí kombinuje kratší noční spánek s denními šlofíky. Na papíře to vypadá efektivně. Ve skutečnosti je to pro většinu lidí spíš experiment na hraně.

Na první pohled je jasné, proč tento koncept tolik přitahuje. Kdo by nechtěl získat několik hodin navíc každý den? V době, kdy se produktivita často měří téměř bezohledně a únava se vydává za důkaz píle, působí myšlenka minimálního spánku skoro jako superschopnost. Jenže lidské tělo si na podobné zkratky většinou nenechá sáhnout bez následků.

Současná doporučení jsou v tomhle směru poměrně jasná. Dospělí by měli pravidelně spát alespoň sedm hodin denně. U dospívajících je potřeba ještě vyšší. To není opatrnická poučka pro slabší povahy, ale výsledek dlouhodobého poznání, že nedostatek spánku se neprojevuje jen kruhy pod očima. Může souviset s horší pozorností, výkyvy nálady, horší výkonností i vyšším rizikem zdravotních potíží.

Právě tady polyfázový spánek naráží na realitu. Neexistují přesvědčivé důkazy, že by byl pro běžného člověka výhodnější než klasický noční spánek. Naopak se opakovaně objevuje varování, že nepravidelný nebo výrazně zkrácený spánek může narušit cirkadiánní rytmus a vést k tomu, že tělo jede proti sobě. Už dřívější sledování ukázala, že nepravidelné spánkové návyky mohou souviset s horším fungováním přes den i slabšími výsledky ve studiu nebo práci, a to i tehdy, když se člověk snaží „naspat“ podobný celkový počet hodin jinak rozloženým způsobem.

Další problém je jednoduchý. Život většiny lidí není laboratorní pokus. Krátké zdřímnutí každé čtyři hodiny může možná vypadat proveditelně na internetu, ale v běžné realitě je to často neslučitelné s prací, rodinou, dojížděním i obyčejným společenským fungováním. A když se režim začne hroutit, tělo reaguje únavou, podrážděností a ztrátou soustředění. V takové chvíli už nejde o exotickou metodu, ale o obyčejnou spánkovou deprivaci v hezčím obalu.

Odborné zdroje navíc připomínají, že dlouhodobě nepravidelný a nedostatečný spánek může zvyšovat riziko celé řady problémů, od vyššího krevního tlaku přes metabolické potíže až po zhoršení psychického stavu. Zkrátka, to, co se na sociálních sítích tváří jako hack na lepší výkon, může být ve skutečnosti cesta k tomu, že člověk bude fungovat hůř, ne lépe.

To ovšem neznamená, že každý, kdo si občas dá odpolední šlofík, dělá něco špatně. Krátké zdřímnutí může být příjemné a pro některé lidi i užitečné. Rozdíl je ale v tom, zda jde o doplněk k normálnímu spánku, nebo o pokus nahradit plnohodnotný noční odpočinek sérií krátkých bloků. To druhé bývá právě ten bod, kde se z nápadu stává problém.

Pokud by někdo přesto chtěl s polyfázovým režimem experimentovat, měl by k tomu přistupovat velmi opatrně. Rozumnější variantou by bylo nezačínat extrémem, ale případně pouze mírnou úpravou režimu, která nesnižuje celkový objem spánku. Ani tehdy ale nejde o univerzální doporučení. Ve chvíli, kdy člověk pozoruje zhoršenou pozornost, ospalost během dne nebo problémy s běžným fungováním, je to jasný signál, že tělo protestuje. A tehdy už není prostor na hrdinství.

Zásadní je také bezpečnost. Kdo spí málo nebo nepravidelně, neměl by podceňovat činnosti vyžadující soustředění, zejména řízení. Právě tam se únava neprojeví jen nepříjemným pocitem, ale může mít i vážné následky. To je moment, který internetové návody často přeskakují, protože se nehodí do obrazu „geniálního režimu pro výjimečné lidi“.

Ve výsledku je dobré říct si to bez okras. Polyfázový spánek může znít fascinující, ale pro většinu lidí není lepší cestou k energii ani vyšší výkonnosti. Spíš je připomínkou toho, jak moc jsme si zvykli brát odpočinek jako něco, co je potřeba zkracovat a obejít. Jenže kvalitní spánek není zbytečný luxus. Je to základní biologická potřeba, bez které dlouhodobě nefunguje ani mozek, ani nálada, ani tělo.

A možná je právě tohle nejstřízlivější závěr pro rok 2026. V době, kdy každý hledá zkratku, je největším luxusem často to nejméně efektní řešení. Jít spát včas, spát pravidelně a dopřát tělu tolik hodin, kolik skutečně potřebuje. To sice nezní tak výjimečně jako devadesát minut spánku denně, ale ve skutečném životě to funguje mnohem lépe.