Linda (27): Kvůli brigádě jsem chtěla začít znovu. Místo práce jsem měla pocit, že je zajímá víc můj soukromý život

Po nepříjemném období jsem si potřebovala co nejrychleji najít novou práci. Když mě pozvali na osobní schůzku do menší firmy, měla jsem radost. Jenže pohovor se brzy změnil v něco, co mi bylo nepříjemné od první minuty.

Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří chodí na pohovory sebevědomě a s úsměvem. Vždycky jsem nervózní, i když jsem připravená. Tentokrát to bylo ještě horší, protože jsem o práci opravdu stála. Po zkrácení stavu jsem skončila v administrativě a potřebovala jsem rychle něco najít.

Šlo o pozici office asistentky. Nic výjimečného, ale slušné podmínky a rozumná dojezdová vzdálenost. Odpověděli mi poměrně rychle a pozvali mě do kanceláře na okraji města. Vzala jsem si sako, několikrát si zkontrolovala životopis a snažila se nepůsobit křečovitě.

První minuty ještě vypadaly normálně

Na pohovoru seděli dva lidé. Jedna personalistka a muž, který se představil jako provozní manažer. Ze začátku se ptali běžně. Co jsem dělala v předchozí práci, jak zvládám organizaci, jestli umím pracovat s tabulkami a jak snáším stres. Odpovídala jsem klidně a měla jsem pocit, že to jde docela dobře.

Pak se mě ale personalistka zeptala, s kým bydlím.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem přeslechla. Odpověděla jsem neurčitě, že s partnerem. Jenže tím to neskončilo. Zajímalo ji, co partner dělá, jaké má směny a jestli plánujeme rodinu. Manažer se přidal a zeptal se, kolik platíme nájem a zda bych v případě přesčasů měla hlídání pro psa.

Seděla jsem tam a připadala si čím dál menší.

Přestala jsem být uchazečka a stala se objektem posuzování

Nešlo ani tak o jednotlivé otázky. Šlo o tón, jakým byly pokládané. Jako by si neověřovali, jestli práci zvládnu, ale jestli se jim hodím do jejich představy bezproblémového zaměstnance. Jako by můj soukromý život byl rizikový faktor, který je potřeba rozebrat do detailu.

Když jsem opatrně řekla, že rodinné plány jsou soukromá věc, oba ztuhli. Personalistka se pousmála a poznamenala, že se jen snaží předejít budoucím komplikacím. V tu chvíli jsem věděla, že tam pracovat nechci, i kdyby mi nabídli cokoliv.

Přesto jsem pohovor slušně dokončila. To bylo možná to nejsmutnější. Že i když se člověk cítí poníženě, často dál sedí, odpovídá a snaží se nevypadat problémově.

Domů jsem nešla zklamaná, ale naštvaná

Když jsem vyšla ven, měla jsem chuť se rozbrečet. Jenže po pár minutách mě smutek přešel a zůstala hlavně zloba. Ne na sebe, ale na to, jak snadno se podobné jednání pořád bere jako normální. Jako by uchazeč přestal být člověkem a stal se složkou, ve které se zkoumá, zda se náhodou v budoucnu moc neunaví, neotěhotní nebo nebude mít vlastní život.

Doma jsem to vyprávěla partnerovi a ten byl v šoku. Nejvíc mě ale zarazilo, kolik kamarádek mi pak řeklo, že zažily něco podobného. Jen každá mlčela, protože práci potřebovala.

Ozvali se mi ještě druhý den, že postupuji do dalšího kola. Poděkovala jsem a odmítla. Neměla jsem chuť dokazovat své schopnosti lidem, které víc zajímá rozpis mých domácích poměrů než moje práce.

Nakonec jsem si našla místo jinde. A dnes vím, že ten nejhorší pohovor mi paradoxně pomohl. Přestal mě strašit odmítavý e-mail. Mnohem víc se bojím toho, když vás někdo přijme jen pod podmínkou, že se vzdáte kusu svého soukromí.