Janu Hlaváčovou v životě potkalo velké trápení. Na svou dceru byla sama, milovaný manžel ji velmi brzy opustil
Jana Hlaváčová patřila k herečkám, které si člověk nespojil jen s talentem, ale i s mimořádnou lidskou kultivovaností. Na jevišti působila suverénně, před kamerou přesně a přirozeně, v soukromí si však své nejdůležitější věci pečlivě chránila. O to silněji dnes působí, když se člověk podívá na její život blíž. Nebyl jen o úspěchu, uznání a oblíbených rolích. Byl také o velké oddanosti, hlubokých ranách a vztazích, které ji formovaly stejně silně jako herecká kariéra.
Jana Hlaváčová se narodila 26. března 1938 v Praze a během desetiletí se zařadila mezi nejvýraznější osobnosti českého divadla, filmu, dabingu i rozhlasu. Publikum si ji pamatuje jako herečku, která dokázala být stejně přesvědčivá v civilních rolích, silných dramatických postavách i ve chvílích, kdy stačilo jediné gesto nebo tón hlasu. Vedle herectví se věnovala také pedagogické práci a své zkušenosti předávala studentům na DAMU. Když 13. ledna 2024 zemřela ve věku 85 let, nevzpomínalo se jen na slavná představení a filmy, ale i na osobnost, která v české kultuře zanechala mimořádně pevnou stopu.
Zářila po boku své dcery. Mahulena Bočanová ukázala Márinku způsobem, který mnoho lidí nečekalo
Na fotografiích z nedávného plesu si mnoho lidí všimlo především půvabu, elegance a nápadné jemnosti. Jenže u Mahuleny Bočanové a její dcery Márinky se nedíváme jen na hezký moment ze společenské akce. Díváme se na vztah, za kterým stojí roky péče, trpělivosti, ochrany a každodenního přizpůsobování života tomu, aby byl svět pro jejich domácnost co nejklidnější.
Na začátku její dospělosti přitom nestála Praha ani velká sláva, ale první angažmá v plzeňském divadle, kam nastoupila po absolvování DAMU. Právě tam se propojil profesní i soukromý život. Seznámila se s hercem Jiřím Michným, za kterého se provdala, a v roce 1963 se jim narodila dcera Tereza. Zvenčí mohlo všechno působit jako šťastný start mladé herečky, která má před sebou kariéru i rodinu. Jenže do tohoto období vstoupila nemoc a s ní i realita, kterou si nikdo neplánuje. Michný vážně onemocněl roztroušenou sklerózou a zemřel velmi mladý. Jana Hlaváčová tak zůstala na výchovu malé dcery sama.
Právě tahle zkušenost podle všeho vysvětluje mnohé z toho, proč si pak své soukromí tolik hlídala. Nebyla to herečka, která by potřebovala proměnit osobní bolest ve veřejné vyprávění. Naopak. O rodině mluvila střídmě a bez okázalosti. V době, kdy se ze soukromí celebrit často stává součást veřejného obrazu, působí její přístup až neobvykle pevně. Možná i proto dnes její životní příběh nevyznívá jako sled společenských epizod, ale jako osud ženy, která dobře věděla, jak křehké věci je potřeba chránit. To je na ní zpětně obdivuhodné stejně jako její herecké výkony.
Po těžké ztrátě se vrátila do Prahy, kde na ni čekalo Národní divadlo. Právě tam se otevřela další zásadní kapitola jejího života. Seznámila se s hercem Luďkem Munzarem, který se stal jejím druhým manželem a osudovým partnerem. Společně vytvořili dvojici, která nefungovala jen navenek jako slavný herecký pár, ale především jako dlouhodobé životní spojenectví. Narodila se jim dcera Barbora Munzarová, která se později vydala stejnou profesní cestou. Hlaváčová a Munzar spolu hráli na jevišti, ve filmu i v televizních inscenacích a po mnoho let patřili k nejviditelnějším dvojicím českého hereckého prostředí.
Pavla Tomicová jen září a vypadá skvěle. Po rozvodu si Ondřej Malý možná začíná leccos uvědomovat
Pavla Tomicová byla dlouhá léta veřejností vnímána jako žena s plnějšími tvary a nezaměnitelným hereckým výrazem. Po bolestivém rozpadu manželství s Ondřejem Malým se ale její život i vzhled výrazně proměnily. Výsledkem je nápadná změna, kterou lidé nepřehlédli. Herečka viditelně zhubla, působí svěžeji a mnozí se shodují, že jako by znovu rozkvetla.
Na jejich vztahu bylo pro mnoho lidí přitažlivé to, že nepůsobil jako okázalá legenda budovaná pro veřejnost. Spíš budil dojem, že za vším stojí respekt, podobná zkušenost a vzájemné porozumění. Oba si prošli složitějšími životními etapami a podle dostupných vzpomínek se k sobě nepřiblížili jen díky sympatiím, ale i díky tomu, že už věděli, co od života skutečně chtějí. Takové partnerství nebývá hlučné, zato bývá pevné. A právě tak jejich soužití působilo. V českém kulturním prostředí zůstali dlouhé roky symbolem vztahu, v němž se spojovala profesní síla s obyčejnou lidskou věrností.
Jana Hlaváčová mezitím dál rostla jako herečka. V Národním divadle vytvořila řadu výrazných rolí a později se prosadila také v Divadle na Vinohradech, kam zamířila po odchodu z první scény. V roce 1990 podali s Munzarem z Národního divadla výpověď a jejich další profesní kroky se rozdělily. Ona pokračovala v divadelní práci, za roli ve hře Křehká rovnováha získala Cenu Thálie, později převzala i ocenění za celoživotní mistrovství. Vedle toho byla nepřehlédnutelná v televizi a filmu. Diváci ji znají z řady seriálů, pohádek i filmů a pro mnoho lidí zůstane navždy spojená také s rolí zdravotní sestry z filmové série o básnících.
Zdeněk Svěrák vzbudil velký rozruch. První slova o slovenské milence překvapila
Navenek působí jako pár, který za desítky let společného života nic neotřáslo. Jenže ani dlouhé manželství Zdeňka Svěráka a jeho ženy Boženky se neobešlo bez chvílí, které musely bolet. Do vztahu, jenž začal ještě ve studentských letech a vyústil ve sňatek v roce 1959, podle vzpomínek z okolí natáčení zasáhlo i silné okouzlení jinou ženou.
Její síla ale nespočívala jen v hereckém rozsahu. Měla i něco, co se nedá naučit. Důstojnost bez chladu a citlivost bez přehrávání. Když byla na scéně, nepůsobila okázale, a přesto na sebe strhávala pozornost. Když mluvila, nebylo třeba mnoho slov. A podobně působila i mimo role. V posledních letech života se potýkala se zdravotními problémy, podle České televize s Parkinsonovou chorobou, a z veřejného prostoru se stáhla. Po smrti Luďka Munzara v roce 2019 navíc přišla další těžká rána. Jejich společný příběh se uzavřel, ale zároveň právě tehdy mnoho lidí znovu pochopilo, jak výjimečné pouto mezi nimi existovalo.
Na Janě Hlaváčové bylo vždy cenné, že nepůsobila jako někdo, kdo by musel okolí přesvědčovat o své výjimečnosti. Výjimečná byla sama od sebe. Její život ukazuje, že i za klidnou tváří a precizním profesionálním výkonem může stát obrovská osobní síla. Prošla láskou, ztrátou, novým začátkem i dalšími bolestmi, aniž by ztratila noblesu, která ji provázela celou kariérou. Možná právě proto na ni lidé nevzpomínají jen jako na slavnou herečku. Vzpomínají na ni jako na ženu, která unesla víc, než bylo na první pohled vidět, a přesto dokázala zůstat pevná, jemná a naprosto nezaměnitelná.